BLOG

Rozhovor Kristiny Šůsové s Markétou Homolkovou

Markéta Homolková

 

Markéta Homolková absolvovala Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy v oboru evropských studií a College of Europe v Bruggách. V roce 2003 nastoupila do Diplomatické akademie Ministerstva zahraničních věcí České republiky, aby se vydala na dráhu diplomacie. Na MZV ČR se zabývala jednotlivými politikami EU a bezpečnostní politikou v sekci politického ředitele. Působila na velvyslanectví ČR ve Francii a Stálém zastoupení ČR při OSN v Ženevě. V současné době vede tým odzbrojení, nešíření  a kontroly zbraní na delegaci Evropské unie při OSN v Ženevě.

 

 Jak jste se dostala k práci při OSN? Kde začíná váš příběh s agendou OSN?

Poprvé jsem se k této práci dostala v roce 2012, kdy jsem jako kariérní diplomat byla vyslána na Stálou misi České republiky v Ženevě. Od té doby jsem nezměnila portfolio odzbrojení, jen jsem změnila tým. V současné době pracuji jako vedoucí sekce odzbrojení a nešíření na Delegaci Evropské unie při OSN, přičemž hájím zájmy EU a jejích členských států. Je to komplexní práce, která má svá vlastní specifika, a ne každý si to zamiluje. Mě na tom baví ta výzva: spolupráce se všemi státy OSN a jejich přesvědčování, že pouze vzájemné partnerství vede k dosažení cílů.

To rozhodně nezní jako jednoduchý úkol. Jaká je role delegace EU při OSN v Ženevě, jak taková evropská delegace zastupující 27 států funguje?

Pro upřesnění doplním, že EU delegace se nesestává jen z našeho odzbrojovacího týmu, ale také z týmů věnujících se intenzivně ochraně lidských práv, posílení a vymáhání mezinárodního humanitárního práva, mezinárodnímu zdraví a pracovním standardům či ekonomickým a vědeckým mezinárodním organizacím, jež fungují v rámci systému OSN. Náš tým je poměrně malý. Máme však na starosti široké spektrum osmi odzbrojovacích úmluv a zapojujeme se i do nových procesů včetně spolupráce ve vesmíru či využiti nových technologií a umělé inteligence. Klíčovou prioritou EU je ochrana společných hodnot a vymahatelnost, resp. dodržovaní mezinárodních umluv, které tvoří součást globálního odzbrojovacího rámce. Napomáháme tomu jak finančně, tak i politicky, aby se naplnily cíle stanovené jednotlivými úmluvami, jako je zamezení používaní, prodeje, vývoje a výroby jednotlivých kategorií zbraní. Než se vydáme hájit naše zájmy na mezinárodní pole, musíme si nejprve ujasnit interně strategické a taktické pozice se všemi členskými státy EU. Naše práce je tak velmi pestrá, protože obsahuje jak interní komunikaci s členskými státy, tak i komunikaci a spolupráci s ostatními partnery.

Jak si mohou naši čtenáři koordinaci v rámci Ženevy se zastoupeními členských států EU konkrétně představit?

EU má roli předsedajícího iniciátora, který naviguje a vede EU skrze jednotlivé multilaterální procesy a zajišťuje, aby EU mluvila jedním společným hlasem. Aby EU obstála v této roli, spolupráce s členskými státy je klíčová, a proto je třeba se koordinovat. Během EU jednání se všechny členské státy společně připraví na nadcházející zasedání a vyjasní si vlastní očekávaní a taktiku. Takto probíhají pravidelná setkání členských států pod vedením EU delegace v Ženevě.

Už jste zmínila tým, v rámci kterého na evropském zastoupení v Ženevě pracujete. Co všechno Vaše agenda obnáší a jak vypadá Váš běžný den v delegaci?

Agenda odzbrojení a nesířeni je velmi specifická. Na jednu stranu expertní a na druhou velmi politická, zasahující do bezpečnostních priorit a záruk jednotlivých státu. Cíle jsou velmi ambiciózní, a to dosáhnout světa beze zbraní hromadného ničení, ale i konvenčních zbraní, které přináší lidem utrpení. K tomu slouží různé nástroje, které regulují použití určitých typu zbraní, jako je například smlouva o zákazu protipěchotních min, úmluva o zákazu kazetové munice, smlouva o nesířeni jaderných zbraní nebo smlouva o zákazu biologických zbraní.

Vzhledem k rozmanitosti názorů se běžný den odvíjí v závislosti na agendě zasedání jednotlivých úmluv, které se setkávají dvakrát ročně, a to na expertní a politické úrovni. Jelikož si musíme na každou pozici připravit společně s členskými státy EU, připravíme návrhy jednotlivých vystoupení, jež následně prodiskutujeme a schválíme. Na jednáních vystupujeme za EU, přičemž operativně svoláváme konzultace, připadne se podílíme na vyjednávaní s ostatními státy. Po zasedání musíme informovat naše kolegy z Evropské služby vnější akce v Bruselu. Na základě našich zpráv se připravují další strategie a instrukce. Do všech strategií přispíváme našimi analýzami, stejné tak jako do podkladových materiálů pro dialogy paní velvyslankyni a jejího zástupce s třetími zeměmi.

Co jsou aktuální výzvy, kterým v rámci tématu odzbrojování čelíte?

V současné době se vytváří nové regulace ve dvou aktuálních oblastech. Jedním jsou nové technologie, tzv. autonomní zbraňové systémy (lethal autonomous weapons systems, zkráceně LAWS) a druhým ochrana vesmíru před umisťováním zbraní. V rámci LAWS hledáme nejvhodnější rámec, který by umožnil přínos nových technologií pro rozvoj civilních systémů a zároveň zamezil tomu, aby se nové technologie vymkly kontrole a nestaly se novými válečnými prostředky.

Druhou oblastí, která nabývá na významu, je vesmír a zamezení používání zbraní ve vesmíru. Celý svět se svou infrastrukturou stává závislým na systémech a satelitech, které ve vesmíru máme. Společnou snahou je tak zajištění jejich ochrany a toho, aby se do vesmíru nedostávaly zbraně. Jde nám o to, aby tyto systémy, které nám usnadňují život, nebyly zničeny či nějak znehodnoceny a nestaly se tak předmětem rivality mezi mocnostmi, nýbrž spolupráce mezi všemi národy.

Jaké jsou evropské priority v oblasti odzbrojování?

EU je hlasitým a jednoznačným zastáncem multilateralismu a jasně stanovených a mezinárodněprávně závazných pravidel. Největší prioritou EU je ochrana a posílení vymahatelnosti existujících právních nástrojů. V Ženevě je letošní prioritou biologická úmluva, která byla přijata v roce 1975 jako první úmluva zakazující jednu celou kategorii zbraní (Pozn. Jedná se o patogeny, toxiny či různé viry, které mohou být použity jako zbraň.). V letošním roce se uskutečni tzv. Hodnotící konference, která jednou za pět let stanovuje cíle a přijímá rozhodnutí na další cyklus. I v této úmluvě jsou tématem číslo jedna nové vědecké objevy a technologie.

Druhou letošní prioritou je úmluva o nešíření jaderných zbraní, která rovněž bude hodnotit, jak se naplňuji cíle a priority, definovat, co je třeba učinit v následujících pěti letech. Ráda bych zmínila i Smlouvu o obchodu se zbraněmi (Arms Trade Treaty) či tzv. Ottawskou úmluva o protipěchotních minách. V neposlední řadě bych vyzdvihla i celoevropskou prioritu rovných příležitostí pro ženy i pro muže nejen v rámci rozhodovacích procesů, ale i během vyjednávání.

Co je na Vaší práci nejzajímavější?

Pro mě je nejzajímavější možnost pracovat s širokým spektrem partnerů a vytvářet si síť (network) založenou na vzájemné důvěře a otevřené komunikaci. S networking (navazování kontaktů, pozn. red.) souvisí i outreaching (propojování, pozn. red.), tedy klíčový nástroj k dosažení cílů. A to mě skutečně na mé práci nejvíce baví.

Máte nějaké networkovací tipy?

Jsem velmi otevřená, přímá a upřímná a bez předsudků. Doposud to všichni ocenili. Vždy mluvím jasně a srozumitelně a nezapomínám ani na stanovení jasných hranic a limitů. Samozřejmě je nutné ctít rozdílné kulturní tradice jednotlivých národů.

Co považujete za zlatý hřeb své dosavadní kariéry?

Jsem ráda, že jsem uspěla v konkurzu a obstála v konkurenci ostatních členských států na této pozici a že mohu vést odzbrojovací tým na EU delegaci. To je zatím největší úspěch, kterého jsem kariérně dosáhla. Jinak mne pokaždé těší, když se mi podaří najít kompromisní řešení, se kterým souhlasí všechny členské státy a které posune vyjednávaní dále. Může to sice znít banálně, ale kolikrát to opravdu není jednoduché. Každým dílčím úspěchem je shoda dosažená na jednotné EU pozici.

Co byste doporučila člověku, který by chtěl být jednou ve Vaší roli?

Klíčovým předpokladem pro tuto práci je znalost cizích jazyků a ochota naučit se novým věcem. Cizí jazyky, zejména jazyky OSN s angličtinou a francouzštinou v popředí pomohou vést jednání. Univerzitní zaměření není tak důležité, pokud se chce člověk i nadále vzdělávat a rozvíjet své schopnosti. Nicméně základní orientace v oboru se vyplatí. I já se po deseti letech praxe stále učím nové věci. Například nové technologie a umělá inteligence jsou fascinující oblasti. Určitě se velmi osvědčí základy psychologie a dobré komunikační a prezentační schopnosti.

17.2.2022

 

 

Rozhovor Simony Petrů s Vladimírem Dzuro (část 2/2)Vladimír Dzuro

 

Vladimír Dzuro se v roce 1994 se aktivně podílel na práci mírových sil OSN v bývalé Jugoslávii (UNPROFOR), od dubna 1995 pak zastával více než devět let funkci vyšetřovatele Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Den Haagu, v Holandsku. V současné době vede kancelář Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN v New Yorku.

Unikátní osobní svědectví přináší v tištěné i audio podobě kniha Vyšetřovatel – Démoni balkánské války a světská spravedlnost, kterou Vladimír Dzuro napsal (Grada 2017). V listopadu 2019 vyšla ve Spojených státech její anglická verze pod názvem The Investigator – Demons of the Balkan War (Potomac Books, 2019). Vladimír Dzuro působil více jak devět let v týmu pověřeném vyšetřováním válečných zločinů Srbů v Chorvatsku a západní Bosně. Z toho důvodu kniha pojednává převážně o zločinech Srbů na území Chorvatska, Bosny a Hercegoviny.

 

Nyní vedete kancelář Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN v New Yorku. Mohl byste vysvětlit, čemu se tento úřad věnuje a proč je důležitý? A případně i přiblížit, co obnáší Vaše práce?

V roce 2004 jsem odešel z práce u Tribunálu a začal jsem nově pracovat u Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN ve Vídni, kde jsem dostal funkci team leadera. O tři roky později jsem odešel do New Yorku a stal jsem se šéfem tamní kanceláře toho úřadu.

Ve stejném roce, ve kterém vznikl Tribunál, tedy v roce 1994, vznikl i tento Úřad pro vnitřní záležitosti. U obou dvou těchto institucí hrála klíčovou roli paní Madeleine Albright, naše krajanka. V té době byla stálou představitelkou USA při OSN a aktivně se podílela na ustanovení obou těchto institucí.

Úřad pro vnitřní záležitosti OSN má tři divize. První z nich je auditová, další je hodnotící (evaluation) a pak vyšetřovací. A do té vyšetřovací patřím právě já. Úřad má tři sídla – zde v New Yorku, ve Vídni a v Nairobi, a dále máme kanceláře tam, kde působí mírové jednotky, takže např. v Mali, Kongu či Středoafrické republice.

A samotná činnost Úřadu je podobná tomu, co dělá v Česku generální inspekce. Jednoduše řečeno, my vlastně vyšetřuje trestnou činnost zaměstnanců OSN. Máme mandát od Valného shromáždění OSN k tzv. operační nezávislosti (operational independence).

Kancelář tady v New Yorku má na starost oblast Severní i Jižní Ameriky, vídeňská kancelář potom oblast Evropy, Blízkého a Dálného východu a kancelář v Nairobi celou Afriku – ta je největší, protože tam je mírových misí nejvíce.

Vyšetřujeme například korupci – podvádění v benefitech poskytovaných zaměstnancům OSN ze strany OSN a tak podobně, dále podvody při nákupu zásob pro mise, ale také sexuální vykořisťování a zneužívání. To se týká zejména těch tzv. „modrých přileb“ – vojáků, kteří jsou za OSN někam vysláni, aby tam udržovali mír, většinou to jsou mladí kluci. V těch oblastech zmítaných nějakou formou konfliktu se nachází spousta žen ve složitých situacích, a může se stát, že tam vznikne nějaká forma vztahu mezi vojákem OSN a touto ženou.

Jak OSN takové situace řeší?

OSN se snaží předcházet dalšímu zhoršování situace těchto žen. Vojáci tam jsou vysláni třeba na šest měsíců, seznámí se tam s nějakou místní ženou, která potom může otěhotnět, a on za pár měsíců odjede, třeba o tom ani neví, že ta žena je těhotná. Žena tam pak zůstane sama s dítětem, které může mít i jinou barvu pleti, než je v dané oblasti obvyklé. To dítě potom do té společnosti jednoduše nezapadne a celá situace se tak ještě víc komplikuje. Proto se OSN snaží těmto situacím předcházet. Prakticky všechny případy sexuálních styků mezi vojáky OSN a domorodým obyvatelem pod 18 let jsou považovány za znásilnění.

S tím souvisí další věc, kterou vyšetřujeme, a to sexuální obtěžování v rámci OSN. Kromě toho máme na starost i problém rasismu. OSN je velice rozmanitá organizace, a proto se snaží, aby v ní nepracovaly osoby, které mají rasistické sklony. Když to shrnu, tak vyšetřování se tak týká ekonomických záležitostí, jako jsou úplatky, potom pracovních věcí jako právě třeba rasismus a sexuální obtěžování, až po to sexuální zneužívání. Naše portfolio je tak poměrně široké.

To vyšetřování není kriminální, ale administrativní. To znamená, že cílem je získat dostatek informací pro to, aby mohl generální tajemník rozhodnout, zda chce, aby taková osoba pracovala pro OSN. Zaměstnanec OSN tak může být za takový prohřešek propuštěn. Pokud však dojde k trestnému činu, tak může generální tajemník předat podklady státu, odkud zaměstnanec pochází, aby tam mohl být trestně stíhán.

Co považujete za profesně nejvíce naplňující moment své dosavadní kariéry v OSN?

Bylo to jednoznačně zatčení Slavka Dokmanoviće. Ono se to povést vůbec nemuselo, bylo to riskantní, nevyzkoušené, mohli tam zemřít lidé, … to se ale naštěstí nestalo. Když se zatčení povedlo, byla z to samozřejmě velká radost.  Dobrý pocit z toho mám v podstatě dodnes. Dokázali jsme politikům v bývalé Jugoslávii ale i NATO, že pokud oni nebudou na zatýkání válečných zločinců spolupracovat, tak že si je budeme zatýkat sami. Byl to jasný game breaker v životě Tribunálu.

Nicméně v této souvislosti bych rád zmínil, že pracovat pro OSN považuji stále za velkou čest i přesto že se vlastně každý den zabývám problémy, nebo můžeme říct i špínou té organizace. Z toho cynického pohledu bych si tak už dávno mohl říct, že to za nic nestojí, ale já principu, na kterém je OSN postaveno věřím. Jsem moc rád, že ve světě existuje taková organizace, která chce pomoci těm lidem, kteří ji potřebují. Protože i my můžeme jednoho dne právě tuto pomoc potřebovat, my proti neštěstí nejsme imunní. Vzpomeňte třeba na druhou světovou válku nebo období takzvaného reálného socializmu. Není pravda, že se nám nic špatného nemůže stát.

Vím, že OSN není ideální organizace, ale pořád je opravdu hodně potřebná, a cítím hrdost, že pro ni mohu pracovat. Hrdost, že se mi podařilo do takové organizace dostat na takto vysokou pozici, bez nějaké protekce, na základě tvrdé práce a samozřejmě i kusu toho potřebného štěstí. Mít v životě štěstí je strašně důležité, ale je třeba mu jít naproti, domů za vámi samo nepřijde. Musíte se o něco sami pokusit, něco tomu obětovat a pak můžete se štěstím dosáhnout velkých věcí. Pokud narazíte na nějakou nespravedlnost, tak ta vás nesmí srazit k zemi, ale postrčit. Musíte chtít ukázat, že to zvládnete i přes tu nepravedlnost a že všem ukážete. Takový přístup je potřeba všude v našem životě.

Trochu jste už narazil na moji další otázku. Co byste doporučil mladému člověku v Česku, který by chtěl být jednou ve Vaší roli?

Potřebujete tu aspiraci, musíte chtít něco dokázat – neexistuje na to žádný recept, ale bez toho to nejde. Z praktického hlediska potřebujete několik zásadních věcí. Zejména, jak jsem již zmiňoval (viz první díl): musíte umět dobře anglicky, abyste v angličtině dokázali pracovat. Když umíte nějaký další jazyk, jako je třeba francouzština, je to výhoda. Dva pracovní jazyky OSN jsou francouzština a angličtina, ale realita je taková, že je to hlavně angličtina. Poté jsou ještě oficiální jazyky OSN, ty se taky hodí, ale ty pracovní jsou klíčové. S francouzštinou se domluvíte třeba v sídle OSN v Ženevě, ale i tak musíte umět anglicky, abyste se dorozuměli se zbytkem OSN. Takže to zdůrazňuji ještě jednou,

Potom potřebujete mít minimální zkušenost či praxi. OSN vás nenajme přímo ze školy. Během školy nebo po škole můžete na stáž – my třeba u nás v Úřadu každé tři nebo čtyři měsíce nabíráme nové stážisty, v současnosti je možné ty stáže vykonávat i virtuálně. Taková stáž je určitě dobrá věc, protože se seznámíte s tím, jak OSN funguje. Nicméně k práci v OSN potřebujete tu praxi, a ta je většinou 5 let práce v příslušném oboru – u nás tím pádem třeba jako vyšetřovatel. Bez praxe kandidáta ten systém prostě nepropustí dál, vaše přihláška se automaticky vyřadí. Na každém konkurzu (job opening) je praxe a i další podmínky uvedeny.

Systém má minimální požadavky, kromě praxe to je i samostatné vysokoškolské vzdělání. Na nižší pozice stačí bakalářský, na ty vyšší pozice je pak třeba magisterský, ale pokud máte dostatečnou praxi, tak se i na ty vyšší pozice můžete dostat s bakalářským titulem. Tím pádem je základem mít alespoň ten bakalářský titul.

Jak přihlášení provést po technické stránce?

Na webovou stránku https://inspira.un.org/ OSN musí povinně inzerovat veškeré pozice. Na všechna místa se totiž dělá oficiální výběrové řízení, na které se musíte přihlásit právě přes tuto webovou stránku. Tam si založíte profil a poté si můžete podat žádost na ty pozice, které chcete. Na každou pozici se musíte hlásit zvlášť, nefunguje to tak, že byste se přihlásili jednou a pak by vás automaticky posuzovali na všechny pozice, tomu mnoho lidí nerozumí. A nesmíte se nechat odradit, když to hned nevyjde. Tím sítem není úplně jednoduché projít, my máme běžně tisíc přihlášek na jednu pozici. Poté třeba půlka vypadne tím, že nesplňuje minimální podmínky. Tomu zbytku pošleme test, kde si ověříme, zda kandidát umí anglicky, zda umí v angličtině psát atd., a zbyde nám cca 40 nebo 50 kandidátů, kteří jsou pozváni k pohovoru.

Takhle ten systém funguje vždy, nedá se obejít. Já jako šéf svojí kanceláře většinou ani nejsem součástí toho řízení na pozice v ní, takže si nemůžu říct, že se mi někdo líbí a vzít si ho tam.

Ten pohovor, na který jste potom pozváni, se nazývá competency-based interview. To je něco, co v Česku není úplně obvyklé, a pro lidi z Česka potom takový pohovor může být problematický, protože my v Česku nejsme schopní se chválit, přijde nám to trapné. U tohoto pohovoru je to však potřeba. Padne např. otázka na komunikaci, která je jednou z kompetencí OSN – zeptají se vás, zda jste někdy měla problém v týmu s komunikací a jak jste ho vyřešila. Vy potom musíte ten panel, který pohovor dělá, přesvědčit, že jste ten problém skutečně měli a že jste ho vy jakožto člověk dokázali vyřešit. Nesmíte mít problém mluvit o tom, jak jste dobří, musíte ukázat, že úspěšné vyřešení toho problému se podařilo právě díky vám. V některých kulturách to je problém, já bych řekl, že mimo jiné i u nás a ve východní Evropě obecně.

Ale vy se od toho musíte odprostit. Tyhle panelisty musíte přesvědčit, jak jste dobří, a to falešnou skromností nedokážete. Oni snadno zjistí, jestli ten příběh je nebo není skutečný, protože vám pak začnou podávat konkrétní otázky na tu situaci, a pokud jste si to vymysleli, tak poměrně rychle zjistí, že to nesedí. Nejde o to přijít s co nejlepší historkou, ale dokázat dobře prodat svoje osobní úspěchy. Protože pokud to neprodáte vy, nikdo jiný to za vás neudělá. A pokud chcete do OSN nebo i jiných mezinárodních organizací, tak competency-based interview je základ.

A pozor, dá se prodat i neúspěch. I to musíte umět – co jste se z toho naučila, co budete příště dělat jinak. Ne vše se vždy povede, ale vy musíte tomu panelu ukázat, že i z neúspěchu dokážete vykřesat něco pozitivního. V každém případě doporučuji se s výběrovým řízením poprat, vyzkoušet to a nedat se odradit prvním neúspěchem. Pracovat ve Vídni, New Yorku nebo i v Nairobi je super životní zkušenost. Přeji Vám hodně úspěchů a třeba na viděnou v New Yorku.

Moc vám děkuji za rozhovor!

Názory vyjádřené v tomto rozhovoru jsou názory Vladimíra Dzuro a nemusí nutně odrážet oficiální politiku nebo postoje Organizace spojených národů, popřípadě Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii.

8.1.2022

 

 

Rozhovor Simony Petrů s Vladimírem Dzuro (část 1/2)

 

Vladimír Dzuro se v roce 1994 se aktivně podílel na práci mírových sil OSN v bývalé Jugoslávii (UNPROFOR), od dubna 1995 pak zastával více než devět let funkci vyšetřovatele Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Den Haagu, v Holandsku. V současné době vede kancelář Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN v New Yorku.

Unikátní osobní svědectví přináší v tištěné i audio podobě kniha Vyšetřovatel – Démoni balkánské války a světská spravedlnost, kterou Vladimír Dzuro napsal (Grada 2017). V listopadu 2019 vyšla ve Spojených státech její anglická verze pod názvem The Investigator – Demons of the Balkan War (Potomac Books, 2019). Vladimír Dzuro působil více jak devět let v týmu pověřeném vyšetřováním válečných zločinů Srbů v Chorvatsku a západní Bosně. Z toho důvodu kniha pojednává převážně o zločinech Srbů na území Chorvatska, Bosny a Hercegoviny.

 

Vy jste ve strukturách Organizace spojených národů zastával hned několik různých pozic. První z nich byla v rámci práce mírových sil OSN v bývalé Jugoslávii (UNPROFOR). Mohl byste nám říci, jak jste se k ní dostal a co obnášela?

Musíme začít trochu dřív než s UNPROFORem. Já jsem pracoval u kriminální policie v Praze na násilné trestné činnosti, a potom jsem nastoupil jako policejní rada k INTERPOLu na organizovaný zločin. V té době jsem měl asi trochu naivní představy o tom, co INTERPOL dělá, možná jsem se moc díval na americké filmy. Z kriminálky jsem byl zvyklý na tu akci – na chytání pachatelů závažné trestné činnosti, a asi proto mě ten INTERPOL tehdy v mém věku a v té době moc nebavil. A absolutně to není problém INTERPOLu jako organizace, byl to můj osobní problém. Já jsem z té dobrodružné práce na kriminálce přešel do krásného úřadu, který byl vybavený zbrusu novým nábytkem, a kde měl už tenkrát každý svůj počítač – a to mluvím o roce 1993, kde se většinou psalo na psacích strojích – a svoji tiskárnu. Navíc jsem se ještě dostal do vyšší hodnosti.

Takže v podstatě to měla to být pozitivní změna. Ale tenkrát v tom věku 32, 33 let jsem se tam cítil jako ve zlaté kleci, mě ta práce prostě nebavila. Hledal jsem něco, kde bych mohl využít to, že jsem se naučil anglicky, a to, že jsem měl zkušenosti z té práce vyšetřovatele. Nechtěl jsem odejít od policie proto, abych dělal kancelářskou práci, protože mě ta kriminálka a to vyšetřování bavilo. Tak jsem se díval dál po různých možnostech uplatnění.

A zrovna v těch letech OSN ustanovilo mírové jednotky pro Jugoslávii. Můj bývalý švagr tenkrát pracoval pro nakladatelství Naše vojsko, a na nástěnce našel nějaký náborový letáček, kde armáda ČR inzerovala, že do mírových jednotek UNPROFOR nabírají dobrovolníky. Jeho napadlo, že bych o to mohl mít zájem, tak mi ten letáček přinesl. Já jsem si řekl, že to zkusím, vyplnil jsem přihlášku a poslal jsem ji té firmě do Anglie, co to měla nábor na starost. No a oni se skutečně ozvali. Do Česka za mnou přiletěl náborář udělat pohovor. Evidentně se mu líbilo, že jsem uměl anglicky, a taky že jsem měl za sebou kriminálku i INTERPOL, který vypadal v životopisu moc dobře.

Takže mi nabídli smlouvu. Já si u INTERPOLu vzal neplacené volno a vyrazil jsem na rok do války, kde jsem pracoval jako šéf UN Field Security v obklíčeném Sarajevu, takže jsem se ocitl přímo uprostřed válečného konfliktu. Byla to obrovská životní zkušenost, a to i z profesního hlediska. Byl jsem tam jako Čech úplně sám vystaven anglicky mluvícímu prostředí. Byl jsem například životně závislý na vysílačce, které jsem na začátku jen těžko rozuměl. Nejen kvůli šumu a rušení ale když ještě navíc každý mluví anglicky s nějakým přízvukem, tak si uvědomíte, že ta školská angličtina, co jsem se tehdy naučil v Praze, není úplně dostačující.  Byla to taková první výzva, rychle se naučit rozumět anglicky tak, abych své zaměstnance a sebe nevystavil nebezpečí.

A tahle moje zkušenost je důležitá i pro vás. Angličtina je opravdu důležitá jako základní komunikační jazyk. Můžete být skvělí v tom, co děláte, ale pokud se nedokážete pracovat v anglickém jazyce, tak vám to strašně omezí možnosti toho, čeho můžete v životě dosáhnout.

Poté, co mi skočil ten roční kontrakt v UNPROFORu, tak mi nabídli prodloužení, ale já už jsem odmítl. Měl jsem v Praze rodinu, a navíc jsem už tam opravdu nechtěl zůstávat, měl jsem pocit, že jsem si to, proč jsem do války šel, poměrně úspěšně splnil a že nemá smysl tam dále zůstávat. Tak jsem se vrátil zpátky do INTERPOLu do Prahy. No a zhruba v té době OSN založila Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY).

Takže Vaše další pozice byla u Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, kde jste po dlouhou dobu působil jako jediný český vyšetřovatel. Co obnášela tato práce a jak jste se k ní dostal?

Než jsem se vrátil do Prahy, tak jsem se jednou bavil s kolegou, bývalým americkým mariňákem, a on se zmiňoval o tom, že odchází pracovat právě k Tribunálu. A tenkrát ještě nebyl internet, tak jsem se ho ptal, co to je. Vysvětlil mi, že Tribunál byl ustanoven Radou bezpečnosti a že tedy bude vyšetřovat válečné zločiny, které byly spáchány v bývalé Jugoslávii.

Vyplnil jsem žádost a poslal jsem ji do Haagu. A pak se nic nedělo, no a já zavolal tomu americkému mariňákovi a ptal jsem se ho, jestli o té mojí žádosti něco neví. On ji našel a odnesl ji za šéfem vyšetřování a řekl mu, že mě zná a že si myslí, že bych mohl být jako vyšetřovatel pro Tribunál přínosem. Takže ještě před odjezdem z bývalé Jugoslávie jsem byl pozván na pohovor se dvěma vyšetřovateli Tribunálu, a když jsem se vrátil do Prahy na INTERPOL, tak jsem obdržel nabídku na místo vyšetřovatele v Úřadu prokurátora.

15. 4. 1995 sem odletěl do Haagu, přidělili mě do týmu, který měl vyšetřovat zločiny spáchané Srby na ne-Srbech v Chorvatsku a západní Bosně. Ten tým byl velice mezinárodní. Náš tým lídr byl z Filipín, právník byl Američan, analytik byl kanadský Rus, já Čech, dva britští vyšetřovatelé a sekretářka byla z Francie, a ještě jeden analytik z Nového Zélandu. Bylo to velice multikulturní mezinárodní prostředí, jediné společné byl, opět, … anglický jazyk. V tomto týmu jsem strávil více než 9 let. Nepracoval jsem ale pořád jenom v Haagu, ale byl jsem dvakrát vyslán na 6 měsíců do Bělehradu na několik měsíců jsem strávil i v Kosovu.

A ta práce, kterou jsem vykonával, byla typická práce vyšetřovatele – zajišťování důkazů, vyslýchání svědků. Všechno to směřovalo k tomu získat důkazy o válečných zločinech. Náš právník měl pak za úkol sestavit obžalobu proti konkrétním pachatelům. Úplně na začátku byl náš největší případ masakr na farmě Ovčaře poblíž města Vukovar v Chorvatsku. Tohle vyšetřování detailně popisuji ve své knížce. Na základě obžaloby pak tribunál vydal mezinárodní zatykače, a ty byly předány Jugoslávii, kde se tenkrát pachatelé masakru z Ovčary ukrývali. No a Jugoslávie neudělala nic. Pachatele nezatkli a tribunálu nevydali.

Vy jste už hovořil o tom, že Jugoslávie příliš nespolupracovala při zatýkání a vydávání pachatelů. Co se pak stalo? Jeli jste je tam zatknout vy?

No, my jsme se rozhodli, že si je musíme pochytat sami. Teď to trochu zlehčuji, ale ta situace byla taková, že Tribunál zhruba po roce, co jsem tam pracoval, obžaloval asi 70 pachatelů. Ale nikdo je nebyl ochoten zatknout a vydat. Cílem našeho vyšetřování totiž nebyli jenom ti, kdo přímo zabíjeli, ale naším hlavním cílem byly osoby, které byly za páchání válečných zločinů zodpovědné, což byli často politici, vysocí důstojníci v armádě, policii a zpravodajských službách. Takže my jsme vyšetřovali ty lidi, kteří byli ještě v bývalé Jugoslávii u moci, a ti s námi prostě neměli zájem spolupracovat.

Takže to v jednu chvíli vypadalo, že Tribunál bude takové plácnutí do vody mezinárodního společenství, že obviníme hromadu lidí, ale nikoho neodsoudíme. Což ale nikdo z nás nechtěl, my jsme chtěli chytat a soudit pachatele těch strašných zločinů, co se tam staly. A tak prokurátor Goldstone přišel s tím, že se obžaloby začnou vydávat jako tajné. Aby pachatelé a veřejnost nevěděla, kdo jsou ti obvinění, což nám mělo zjednodušit přístup k nim.

Tak se začaly vydávat neveřejné obžaloby, ale pořád se nedařilo nikoho zatknout. Já jsem se pak jednou úplně náhodou dostal k informaci o jednom z pachatelů, který byl na neveřejné obžalobě. Byl to starosta Vukovaru, Slavko Dokmanović. Jedna moje kolegyně, která pracovala v týmu vyšetřujícímu zločiny Chorvatů na Srbech se s  panem Dokmanovićem setkala v Bělehradě jakožto se svědkem. Ona nevěděla, že je obžalován, protože ty obžaloby byly tajné i mezi týmy v rámci prokuratury, prostě proto aby se informace o pachatelích nedostaly na veřejnost. Zeptal jsem se té kolegyně, jestli má na pana Dokmanoviće má nějaký kontakt a ona mi na něj dala adresu a telefon.

Promyslel jsem si to, a přišel s plánem, který jsem předložil našemu právníkovi. Spočíval v tom, že budeme předstírat, že jsme tým, který vyšetřuje zločiny Chorvatů na Srbech a pod záminkou pana Dokmanoviće vylákáme buď do Maďarska nebo do Východní Slavonie. Východní Slavonie bylo území Chorvatska okupované Srby, v té době pod přechodnou správou OSN, kde jsme měli jurisdikci pro zatčení. Na území Maďarska jsme pak mohli předat mezinárodní zatykač maďarské vládě, aby pana Dokmanoviće pro nás zatkli. My jsme ale preferovali možnost Východní Slavonie, kde jsme ho mohli zatknout sami.

Ten plán byl schválen, a pak jsme na přípravě celých půl roku pracovali. Skutečně se nám podařilo pana Dokmanoviće vylákat na území Východní Slavonie, tam jsme ho zatkli a převezli do Haagu kde byl souzený. Teď jsem to ve vyprávění hodně zkrátil, ale podstatné je to, že se nám pachatele podařilo zatknout, čímž se vytvořil precedent. Vyslali jsme se tím státům bývalé Jugoslávie a mezinárodním organizacím důležitou zprávu. Když tento malý tým dokázal zatknout válečného zločince, aniž by byl kdokoliv zraněn, tak proč by to nezvládly státy a organizace jako například NATO se špičkovým vybavením a kapacitami. Dva týdny poté Britští SAS podnikly akci v Bosně na tři pachatele, kteří byli také na tajné obžalobě. Od té doby začalo zatýkání obviněných válečných zločinců.

Tahle naše tajná operace na zatčení Slavka Dokmanoviće nesla název „Little Flower“ (Květinka) a byla tím spouštěcím moment zatýkání. Dokázali jsme světu, že to jde udělat. Na základě toho se Tribunál mohl skutečně stát mechanismem mezinárodní spravedlnosti. Operace Květinka byl opravdu náš obrovský úspěch.

Proč byl Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii důležitý? Vy jste na to už teď částečně narazil, když jste říkal, že bez toho tribunálu by nejspíš drtivá většina těch pachatelů nebyla potrestána.

Je potřeba si uvědomit, že poslední dva tribunály soudící válečné zločiny byly Norimberk a Tokio po druhé světové válce. To byly tribunály vítězů. Spojenci porazili Německo a Japonsko, a potom soudili válečné zločince na území, které kontrolovali. Mohli si pochytat koho chtěli, zajistit důkazy. Jugoslávský tribunál na druhou stranu operoval v úplně jiném prostředí. My jsme chtěli soudit pachatele, kteří byli stále u moci. Proto jsme museli volit úplně jiné postupy.

Ta důležitost spočívala v tom, že se mezinárodní společenství poprvé od druhé světové války odhodlalo soudit válečné zločince, aby se ukázalo, že nikdo není nad zákonem a že Ženevské konvence nejsou jenom teorie, ale že se musí dodržovat, jinak přijde trest. Bylo třeba ukázat, že mezinárodní společenství není bezzubé a dokáže mezinárodní závazky vymáhat. A Tribunál pro bývalou Jugoslávii byl úspěšný, ze všech tribunálů vlastně nejúspěšnější. Třeba rwandský tribunál ICTR dodneška chytá pachatele. Jugoslávský tribunál už se se všemi pachateli vypořádal – jsou ve vězení nebo si trest již odpykali, někteří jsou mrtví nebo byli třeba zproštěni obžaloby pro nedostatek důkazů.

Byl ale Tribunál vůbec nutný? Vždycky je nejlepší spravedlnost v tom konkrétním místě a hned. Nejlepší by bylo, kdyby místní policejní složky v Srbsku, Chorvatsku a Bosně dokázaly pochytat válečné zločince, předvést je před soud a soudit je přímo tam.  Ukázalo by se tak, že státní složky nerozlišují, jestli je pachatel Srb, Chorvat nebo Bosňák. Je smutnou pravdou, že ani dnes po čtvrt století po konci války v bývalé Jugoslávii bohužel soudy až na vzácné výjimky nejsou schopny v Chorvatsku soudit Chorvaty nebo v Srbsku Srby. To, že musel vzniknout Tribunál, byl právě důsledek toho, že místní spravedlnost nebyla schopná se s tímto vypořádat. Byla to vlastně taková náhražka za neschopnost těch, kteří měli povinnost v bývalé Jugoslávii zatýkat a soudit pachatele válečných zločinů bez ohledu na jejich národnost.

 

V druhém díle se dozvíte více o současné práci Vladimíra Dzuro v Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN v New Yorku, a také o tom, co radí mladým Čechům, kteří by si přáli pracovat v OSN.

„Názory vyjádřené v tomto rozhovoru jsou názory Vladimíra Dzuro a nemusí nutně odrážet oficiální politiku nebo postoje Organizace spojených národů, popřípadě Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii.“

30.11.2021

 

 

Rozhovor Kristiny Šůsové s Annou Vítkovou z UNDP

(Anna Vítková)

 

Anna Vítková momentálně pracuje pro UNDP v New Yorku jako Regional Analyst, zaměřující se na Egypt, Irák, Jordánsko, Libanon a Sýrii. Předtím pracovala pro UNDP v Jordánsku na Syrské uprchlické krizi a v privátním sektoru jako analytička konfliktu v Libyi. Je držitelkou magisterského diplomu v arabistice a politologie Blízkého východu z University of Edinburgh.

 

Jak jste se dostala k práci v OSN?

V roce 2019 jsem byla vybrána jako UNV (UN Volunteer neboli Mladý dobrovolník OSN, pozn. red.) do Jordánska, kde jsem rok a půl působila. Je to program podporovaný Ministerstvem zahraničních věcí a pracovala jsem na syrské uprchlické krizi na regionální úrovni. Konkrétně především na něčem, co se jmenuje 3RP, tedy Regional Refugee Resilience Plan, jenž má na starost rozvojovou pomoc v rámci syrské uprchlické krize v zemích v regionu, které mají syrských uprchlíků nejvíce – Libanonu, Jordánsku, Iráku, Turecku a Egyptě. Přes tuto práci, jež byla velmi užitečná a získala jsem v ní spoustu zajímavých zkušeností, jsem se pak přihlásila po roce a půl do výběrového řízení na jinou pozici v New Yorku, kde nyní působím jako UNDP Staff Member (zaměstnanec UNDP, pozn. red.) a pracuji na politické analýze a podpoře regionu v oddělení, které má na starost různé blízkovýchodní země. Do OSN jsem se tedy dostala především přes program UNV.

Když jste se hlásila na pozici přímo v OSN, posílala jste více různých přihlášek nebo pouze jednu?

Do New Yorku jsem se hlásila pouze na jednu pozici. Myslím si ale, že mi hodně pomohlo, že už jsem svůj tým předem znala, protože jsem s nimi mírně spolupracovala, když jsem působila v Jordánsku. Znala jsem tedy tým i svého současného šéfa a věděla jsem, jak vše funguje, protože už jsem díky UNV programu zkušenosti s prací v OSN měla.

Čemu se konkrétně věnuje Vaše agencie – UNDP – a proč je v rámci systému OSN důležitá?

To je docela široká otázka. Budu mluvit za tu část, které se věnuji já. V rámci syrské uprchlické krize UNDP hraje velmi důležitou roli, protože až doposud byla v systému OSN praxe, že když je nějaká krize týkající se např. uprchlíků, tak pomoc přicházející od OSN je pouze humanitární. Pokud se ale jedná o obrovskou krizi jako je ta syrská, jež ovlivňuje nejen syrské uprchlíky ale i místní komunity, tak je důležité poskytovat i rozvojovou pomoc, protože uprchlíci většinou nežijí pouze v uprchlických táborech ale i mezi občany místních komunit, což vytváří tlak na infrastrukturu. Je velmi důležité se tedy zaměřovat na rozvojovou pomoc včetně vytváření podpůrné infrastruktury, pracovních pozic apod. Toto je samozřejmě velmi důležité i v rámci naplňování agendy 2030 a cílů udržitelného rozvoje, jejichž součástí je snaha ,,nenechat nikoho pozadu.”

Máte zkušenosti s prací v terénu i ze sídla OSN v New Yorku. Jak se liší práce UNDP v daných zemích a v centrále v New Yorku?

Nevím, jak moc můžu mluvit o práci v terénu, neboť i v Jordánsku jsem byla v regionálním sídle UNDP, takže jsem přímo nerozvíjela naše programy v terénu v Jordánsku nebo v Libanonu, ale ta práce určitě byla praktičtější, protože jsme do těch postižených oblastí pravidelně jezdili a viděli, jak se projekty na místě vyvíjí a jaké jsou jejich dopady na místní komunitu. Práce v centrále v New Yorku je víc o politické analýze. Pracujeme i na vývoji projektů, ale je to více vzdálené, což covid ještě prohloubil, protože nyní na Blízký východ jezdit nemůžeme.

Nyní pracujete v týmu Planning, Coordination, and Oversight. Na čem konkrétně Váš tým pracuje a jak vypadá Vaše dennodenní práce v rámci tohoto týmu?

Práce je velmi různorodá. Náš tým má různě rozdělené země, takže já a můj šéf pokrýváme 5 z nich – Egypt, Irák, Libanon, Sýrii a Jordánsko – a téma syrské uprchlické krize. Pracujeme tedy na všem, co se tohoto týká, přes monitorování a reporting politické situace v těchto zemích i fungování našich projektů v nich. Sledujeme také výsledky projektů a předáváme je dárcům a partnerům. Naše práce je tedy každý den trochu jiná a žádný den není stejný. Někdy je to více praktické, někdy je to více o sepisování reportů a výzkumu týkajícím se regionu.

Mohla byste nám představit nějaký projekt UNDP na Blízkém východě, který považujete za zajímavý a úspěšný?

Myslím si, že jedním z nejvýraznějších projektů, který máme na starosti, probíhá v Iráku a týká se zakládání zařízení pro stabilizaci. Tento projekt má z části na starosti reintegraci komunit, především vnitřně přesídlených osob (IDPs), které své domovy musely opustit kvůli Islámskému státu a válce v Iráku. Týká se to ale nejen uprchlíků, ale i rodin bývalých příslušníků Islámského státu. UNDP spolu s partnery a vladou pracuje na tom, aby se tito lidé mohli vrátit do svých komunit, a snaží se vytvořit pro to infrastrukturu. Spousta těch míst byla zničena, takže tam znovu budujeme školy či vodní infrastrukturu, ale zároveň se zaměřujeme na vytvoření společenské koheze. Jde především o to, aby po návratu těchto lidí byly rány mezi nimi zahojeny a nevytvářely se tam znovu nové konflikty. Do dneška se nám povedlo navrátit přes 4 a pûl miliony lidí do jejich komunit, což je myslím velmi poctivé číslo. Letos pracujeme na tom, aby se tam mohlo vrátit dalších 4 tisíc rodin.

To zní jako velmi podařený projekt!

Pracujete v OSN a patříte do toho nejmladšího segmentu zaměstnanců OSN. Proč je podle Vás zapojení mladých lidí do OSN důležité a jak může být zvýšeno?

Myslím si, že zapojení mladých lidí v OSN je extrémně důležité, hlavně pokud se to týká region jako je Blízký východ, kde valná většina obyvatel, někdy až 30-40 % obyvatel, jsou mladí lidé. Je velmi důležité mít tedy mezi zaměstnanci OSN jiný, mladší pohled na věc.

Je určitě spousta možností, jak se dostat do UNDP a do OSN celkově. Jedním z nich je určitě již zmiňovaný UNV program, který je vytvořen pro mladé lidi, kteří chtějí vyjet ven, získat nějakou novou zkušenost a pomáhat přímo v postižených místech. Tento program jim dává nejen jedinečnou příležitost podívat se, jak OSN funguje zevnitř, ale i rozšířit si obzory. Další možností je Junior Programme Officer (JPO), který je vytvořen speciálně pro mladé lidi a otevírá jim cestu do OSN. Pak jsou samozřejmě různé stáže apod., takže cest pro zapojení mladých lidí do OSN je více.

Co považujete za zlatý hřeb své dosavadní kariéry v OSN?

To je docela těžká otázka… Zlatý hřeb pro mně asi byla možnost vyjet z Jordánska ještě před covidovou pandemií do Libanonu do terénu do Bekaa Valley, což je část Libanonu extrémně postižena syrskou uprchlickou krizí, a měla jsem tam možnost mluvit s komunitami a uprchlíky a podívat se na konkrétní projekty, které tam má OSN na starosti. Přímo vidět naši pomoc na místě a její vliv na místní komunity byl velmi silný zážitek.

Co je nejzajímavější na Vaší aktuální práci v New Yorku?

Je to hodně jiné kvůli covidu, protože nechodíme do kanceláře a vše je virtuálně. Jednou z nejzajímavějších částí je ale asi sledování a monitorování Rady bezpečnosti OSN, jejíž jednání se týká i našich postižených zemí, hlavně Sýrie. Účastním se tak jak otevřených tak i uzavřených diskuzí, což je velmi působivé. Nejsilnějším momentem asi bylo, když se podařilo na konci července 2021 obnovit na rok přeshraniční mechanismus do Sýrie, který OSN a partnerům umožňuje distribuovat pomoc v Sýrii přes Turecko, což velmi usnadňuje naše operace.

Co byste doporučila mladým lidem v Česku, kteří by chtěli být jednou ve Vaší roli?

Zahraniční zkušenost je určitě důležitá. Pokud máte šanci vycestovat, jít na stáž někam do zahraničí, získat nové jazykové zkušenosti apod., tak ji určitě využijte! Než jsem byla UNV, měla jsem stáž na české Stálé misi v New Yorku a to byla skvělá příležitost zjistit, jak ta Mise funguje. Doporučila bych určitě i program UNV, který umožňuje mladým lidem vyjet ven a rozšířit si obory.

26. 10. 2021

 

 

Rozhovor Kristiny Šůsové s Valerií Svobodovou z UNHCR(Valerie Svobodová)

 

Valerie Svobodová je držitelkou doktorátu ve veřejné politice a administrativě (Global Leadership) z Walden University, USA. Přes 12 let pracovala jako humanitární pracovnice v terénních krizových operacích (Niger, Etiopie, Pákistán, Rwanda, DRC, Haiti, Filipíny) v oblasti ochrany. Momentálně pracuje pro UNHCR v Ženevě jako vedoucí Human Rights Liaison Unit a předsedkyně Global Protection Cluster Task Team on Human Rights Engagement.

 

Jak jste se dostala k práci v OSN?

Není jeden recept, jak se dostat přímo do OSN, ale můžu sdílet, jak já jsem se k této práci dostala. Už hned po vysokoškolských studiích jsem věděla, že bych chtěla pracovat v zahraničí, a tak jsem si domluvila stáž na české ambasádě na Filipínách a potom jsem se v regionu ozvala Člověku v tísni, který měl misi v Kambodži, jestli bych u nich mohla zkusit stáž. To vyšlo a stáž s Člověkem v tísni pro měl byl takový katalyzátor. Ta práce byla fascinující, nová a velice konkrétní a já se rozhodla, že bych se humanitární pomoci chtěla věnovat. Potom začal koloběh přihlašování. Začínala jsem s menšími neziskovkami, potom s většími a k OSN jsem se tak přes různé programy dostala ještě dřív, než jsem se vůbec stala oficiální zaměstnankyní. Tohle je moje cesta a myslím si, že začít v terénu je dobrý start.

Myslela jste si na začátku, že vaše cesta do OSN bude přímočařejší?

To je velice zajímavá otázka. Když o tom mluvím takhle zpětně, může to vypadat přímočařeji, než to doopravdy bylo. Pokaždé když jsem končila nějakou humanitární misi bylo všechno otevřené – jestli budu pokračovat, v které zemi, v kterém regionu, jestli se vydám jinou cestou atd. Tyto otázky se tedy objevovaly periodicky téměř každé dva roky a myslím si, že ta cesta pro mě není přímočará ani teď. Pořád se ptám, kde mohu vytvořit největší přidanou hodnotu, kde by se můj profil nejvíce hodil, a to doufám bude pořád pokračovat.

Teď pracujete pro Úřad Vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR). Čemu se tento Úřad věnuje a proč je v rámci struktury OSN důležitý?

Úřad Vysokého komisaře pro uprchlíky je agencie věnující se lidem, kteří museli opustit své domovy kvůli perzekuci nebo z jiného důvodu, který jim neumožňuje zůstat doma. To je velký rozdíl oproti migrantům, a tak bych to chtěla zdůraznit, protože se tyto termíny často zaměňují. Ekonomičtí migranti jdou pryč z důvodu hledání nových ekonomických příležitostí, zatímco utečenci a uprchlíci nemají jinou volbu než opustit své domovy. Naše organizace se tedy věnuje pomoci lidem, kteří museli utéct, a je to jediná organizace, který má tento specifický mandát a podporuje jednotlivé státy v této oblasti.

Jakým tématům se v rámci své činnosti konkrétně věnujete vy?

Já se profilovala do oblasti, které říkáme protection – oblast ochrany lidí, kteří ji potřebují nejvíce. To znamená, že se v rámci uprchlíků zaměřuji na skupiny, které jsou ještě zranitelnější, především děti (např. dětské vojáky, děti, které byly odděleny od svých rodin či děti s psychologickými problémy), ženy a dívky, muže a chlapce, kteří byli obětmi sexuálního násilí, či lidi s nějakým handicapem. Moje práce se soustředí na to, aby se programy pomáhající uprchlíkům specializovaly i na potřeby těchto skupin. Momentálně pracuji v sídle Vysokého komisaře pro uprchlíky v Ženevě, kde mám na starosti portfolio lidských práv.

Dříve jste pracovala především v terénu, kde OSN spolupracuje na programech s různými dalšími partnery. Jak tato spolupráce probíhá, když se věnujete takto širokému tématu a škála zapojených aktérů je velmi široká?

Spolupráce je nutná, protože to sami nemůžeme a ani nechceme dělat. Spolupráce je tedy širokospektrální. Prvotně podporujeme samotnou zemi, která hostí uprchlíky, a spolupracujeme s nimi i s neziskovými organizacemi a dalšími agenciemi OSN, jako jsou UNICEF, UN Women či IOM. Koordinace je tedy základní podmínka, protože potřeby lidí, co máme k dispozici a co chybí, jsou základní informace, na kterých se pak zakládá komunikace se sponzory či prioritizace nejdůležitějších služeb. Spolupracujeme tedy se širokým spektrem organizací, ale i méně tradičními partnery, jako jsou náboženští lídři, kteří mají velký vliv ve společnosti, se školami, s univerzitami, s rozvojovými aktéry apod.

Specializujete se na nějakou konkrétní zemi či region nebo řešíte svou agendu lidských práv průřezově?

Pracovala jsem ve 12 zemích, ve kterých jsem se věnovala právě konkrétně dané zemi, ať už to byl Pákistán, Haiti, Kongo nebo Nigérie. Teď se věnuji agendě napříč všemi zeměmi, kde Vysoký komisař pro uprchlíky působí, což je asi 146 zemí.

V čem je unikátní práce, které se věnuje Úřad Vysokého komisaře pro uprchlíky?

Mandát Vysokého komisaře pro uprchlíky je velmi specifický, protože se věnuje utečencům a uprchlíkům. Nyní je ve světě přibližně 82 milionů lidí, kteří museli nedobrovolně opustit své domovy, což bychom mohli připodobnit populaci velké země jako je Německo. To je vysoký počet lidí s velkými a různorodými potřebami. My máme v Evropě pocit, že je tu hodně uprchlíků, ale jsou i mimoevropské země, které přijaly mnoho uprchlíků. Turecko například přijalo 4 miliony uprchlíků, Kolumbie 1,5 milionu, Uganda, Pákistán a další. Já v naší činnosti vidím velký smysl, protože je tato oblast důležitá a funguje v mnoha zemích jako morální kompas společnosti. Když jsem pracovala v terénu, tak jsem byla v denním kontaktu s lidmi a viděla jsem, jaký je úplně přesný dopad mé práce. Měnila jsem život lidem, což je velká zodpovědnost. Je to ale krásná práce v tom velkém moři neštěstí, které jinak člověk vidí.

Co považujete za nejzajímavější část své současné práce v Ženevě mimo terén?

Moje současná práce je dost jiná, protože už se přímo s uprchlíky nesetkávám. Mám spíš kontakt se Stálými misemi v Ženevě, s lidskoprávními mechanismy (jako je Rada pro lidská práva) a dalšími organizacemi. Moje práce je teď spíše na rovině advocacy a snažím se zajistit, že jsou otázky práv uprchlíků diskutované a objevují se na relevantních agendách. Bohužel mám pořád co dělat, protože má dnešní svět mnoho lidskoprávních výzev. Myslím si, že je důležité, že mám i zkušenost z terénu, kterou jsem nyní mohla přenést do své současné pozice. Svou práci se tak snažím dělat velmi prakticky, aby to mělo opravdu dopad a užitek pro kolegy v terénu, kteří implementují mé návrhy.

Co považujete za zlatý hřeb či nejzajímavější moment své dosavadní kariéry v OSN?

Určitě jich bylo mnoho a bylo by těžké vyzdvihnout jen jeden. Nejsilnější momenty byly například z týmu, v rámci něhož jsem pomáhala dětským vojákům v Kongu se znovu integrovat do rodin a komunit, a sledovali jsme celý tento proces. To bylo velice emotivní. Další silný moment byl na hranici mezi Jižním Súdánem a Etiopií, kde jsem denně sledovala deset tisíc lidí, kteří hranici přecházeli, a museli jsme nějak zařídit, aby jejich základní potřeby byly pokryté i v tom obrovském chaosu a bolesti těch, kteří trpěli válkou a museli své domovy opustit. Být v první linii je vždy silný moment a dodá to motivaci pracovat víc a být tam na místě.

Co byste doporučila mladému člověku v Česku, který by chtěl být ve Vaší roli?

Máme v OSN hrozně málo Čechů. V naší organizaci jsou momentálně jen dva-tři Češi na různých pracovních smlouvách. Doporučila bych tedy, aby se lidé, kteří se o tuto práci zajímají, spojili s dalšími Čechy, kteří už tam pracují. Určitě mě mohou kontaktovat a ráda si o tom s nimi promluvím. Obecně bych ale doporučila hodně se hlásit. Není to tak, že byste si podali pět přihlášek a pět organizací by vám pozitivně odpovědělo. Já sama jsem se hlásila asi na 138 míst, než jsem měla první pohovor. Doporučila bych tedy vydržet a nenechat se odradit. Z mé vlastní zkušenosti je dobré začít v terénu a zjistit, jestli to pro vás je ta správná cesta. Nejsou to jen ty silné momenty, přichází s touto prací i jiné nevýhody a komplikace. Přes stáže a programy pro mladé profesionály tedy vyjeďte do terénu, zjistěte, jestli vás to baví, a pak už to půjde! Nejtěžší je vždy získat první zkušenost, ale pak už se kariéra vyvíjí.

30. 9. 2021